wz

Norsko 2006

• Odjezd • Švédsko-Norsko • Rondane • Romsdal • Molde • Andalsnes • Trollstigen • Jostedalbrenen • Hjelle • Hjele1 • Galdhoppigen • Jotunheim • Lillehammer • Návrat • Rozpočet •

    Je tady středa. Budík mě probudil v 7 hodin a Norsko nás přivítalo krásným slunečním dnem. Rychle probudit ostatní, nasnídat a hurá do auta. V 9:30 konečně odjíždíme z našeho kempoviště, kde jsme strávili 2 noci a vydáváme se na cestu zpět do  hor. Cestou platíme přejezd hor opět 50 NOK a na parkoviště Spring.. dorážíme asi v 11:30. Mělo by se platit mýtné za vjezd, ale vybírá se až na parkovišti, a tak jdeme na recepci zaplatit 50 NOK.  Sbalili jsme si nejnutnější věci a hurá nahoru. Andrejka se rozhodla, že zůstane dole a počká na nás v autě a po dvaceti metrech chůze si to rozmyslela i Hanka. Tak nás šlo nahoru jen sedm. Alespoň nebude Andy v autě samotné smutno. Přesto, že jsem s Vedoucím tento výstup již absolvoval před pěti lety, překvapila nás oba dva náročnost výstupu. Je pravda, že jsme celkem fofrovali a nahoru jsme se vydrápali asi za 3 hodiny a 20 minut i s krátkými pauzami. V mapě bylo psáno 4 hodiny, takže jsme to zvládli s dostatečnou rezervou. Nemile jsme byli překvapeni z množství lidí, které se na vrchol snažili dostat. Bylo to tu jako v Praze na Václaváku. Na vlastním vrcholu sedělo na kamenech zhruba 50 lidí a uvnitř chaty bylo narváno k prasknutí. Řada lidí sem přicházela s průvodcem přes ledovec, a to jsme taky viděli cestou nahoru. V dáli byla viděl šňůra rovnoměrně seřazených lidí stoupajících vzhůru a bylo jich minimálně třicet. To jsme ještě netušili, že se všichni sejdeme nahoře. Po chvíli se chata celkem vyprázdnila. Poseděli jsme, dali jsme si kávu za 25 a párek v tortile za 30 NOKů. Po hodinovém odpočinku jsme si vyšlápli těch posledních dvacet metrů na vrchol, otevřeli tu společně Gábinky a schůzí jsme to zapili. Lidi se mezitím někam ztratili, tak jsme tu zůstali téměř sami. Na cestu dolů jsme měli připraveny igelitky, a tak nám cesta rychle ubíhala, až na to, že jsem asi po pětiminutovém sestupu zjistil, že jsem na vrcholi nechla brýle. Tak znova nahoru, ale už je někdo asi sebral. Škoda Polaroidů. Cesta dolů byla celkem únavná. Podle mapy jsme měli na cestu 2 hodiny, ale i bez zastávek jsme do v tak krátkém čase nestihli a prátáhli jsme to asi o 15 minut. Je pravda, že jsme cestou dolů honili po kamenných lavinách stádo sobů a snažili se udělat pár fotek. Něco málo se povedlo, ale mohlo to být lepší. Sobi tady v horách jsou na lidi celkem zvyklí, a tak se nám podařilo dostat se k nim na vzdálenost asi dvaceti metrů. U aut už nás netrpělivě vyhlížela děvčata, a ještě před odjezdem jsme si zašli do restaurace na horkou čokoládu. Já jsem využil místní elektřiny pro dobití foťáku, i když obsluha nedokázala pochopit co po nich vlastně chci. Jak jsem se pak dozvěděl, nebyl jsem sám a i ostatní měli s domluvou velký problém. Je s podivem, že zrovna na tak turisticky frekventovaném místě mají problémy s Anglicky mluvícími turisty (nebo že by ta moje řeč nebyla angličtina? Občas se mi do toho přimotá nějaké německé slovíčko, nějaké to české a je z toho pěkný paskvil. No, jeden chytrý člověk kdysi řekl: „Se učit, se učit,se učit“ a asi mi nic jiného nezbývá).

    Po půlhodince strávené u kávy a čokolády jsme popojeli zpět do údolí asi 5 km a pod silnicí jsme našli pěkné místo na zaparkování a postavení stanů. Je škoda, že jsme ho nenašli už před pěti lety. Jen jsme si na stany vybírali místa bez kravinců, což nebyl tak jednoduchý úkol, ale dalo se. Brzo jsme zalezli do stanu. Komáři na nás útočili na všech frontách, a tak se nás naskládalo do jednoho stanu šest a dali jsme si naše oblíbené Carcassone.

              Mapka cesty 19.7. - Hjele - Galdhoppigen