wz

Norsko 2006

• Odjezd • Švédsko-Norsko • Rondane • Romsdal • Molde • Andalsnes • Trollstigen • Jostedalbrenen • Hjelle • Hjele1 • Galdhoppigen • Jotunheim • Lillehammer • Návrat • Rozpočet •

    Hejno místních racků, spolu s několika havrany si usmyslelo, že nás nenechají ani trochu vyspat, a tak nás od 4 hodin budili snad každou půlhodinu. V sedm ráno jim přišla na pomoc partička místních výrostků na motorovém člunu, kteří neměli nic lepšího na práci, než si udělat párty deset metrů od našich stanů. Vrcholem všeho byla nedaleká střelnice, kde začal někdo okolo osmé poctivě trénovat nejspíše střelbou na holuby. Dnešní vstávání mělo být posunuto na co nejdéle, abychom se dobře vyspali a místo toho jsme vstávali dřív než jindy. Po snídani jsme si dali ještě koupel v jezeře a pak hurá na cestu domů. Další zastávka měla být až na benzíně Esso před Olem, kde se dalo platit kartou. Bohužel tuhle benzinu jsme minuli a dál byly jen samé Shelky. Asi 30 km za Oslem a s ručičkou ukazatele na nule jsme Esso našli. Dali jsme malou přestávku, nabrali vodu na pití a pak dál směr hranice. Vedoucí chtěl na hranicích vrátit zpět DPH ze zakoupené kožešiny, ale protože nedostal v obchodě příslušný formulář, nedostal nic a my vyrazili na cestu. Do odjezdu trajektu jsme měli k dobru asi 4 hodiny, a tak jsme do cesty vložili zastávku na koupání v moři. Obloha se ale začala kabonit, což na koupání už nebylo, ale já s Honzíkem a Jirkou jsme do toho přece jen šli. Voda v moři byla sice špinavá, ale překvapivě teplá – odhaduji tak 26°C a ještě ke všemu tu byla smýkačka. Foukal vítr, tak bylo ve vodě daleko tepleji než na souši. Okolo půl šesté jsme odjížděli nezeni dál na jih. Pořád jsme měli ještě rezervu, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme stihnout trajekt ve 22:30. Jeli jsme jako čára a přijeli jsme k trajektu něco po desáté. Naštěstí nás bez problémů vzali. Ale protože jsme se nalodili takhle pozdě, nebyla již volná žádná kajuta, tak jsme strávili celou cestu v bufetu a na palubě s doutníkem. Výhodou je, že máme dost času na nedělní jízdu přes německo a můžeme si dát pauzu na ranči. Cesta ubíhala rychle a v jedenáct dopoledne nás přivítal ranč Colorado. Dali jsme si dobrý oběd, kafíčko a rozloučili se s Jirkou, který tu měl svoje auto. Andrejka to vzala do Plzně naší škodovčičkou a já rozvezl ostatní kam kdo chtěl. Náš pan Mopagy začal zase stávkovat, a tak jsem auto nestihl vrátit včas, ale s půlhodinovým zpožděním.